Když AI přestane zrychlovat práci a začne zrychlovat vás

Před pár měsíci jsem dva dny spala hodinu za noc. Přepálila jsem si nervový systém. Tohle je příběh o tom, jak jsem se dostala od AI, která zrychlovala moji práci, k AI, která zrychlila mě. A o tom, proč za to nemohla AI.

Tenhle text vznikl z mého talku na TechMeetupu v Ostravě, kde jsme mluvili o AI fuckupech. Tedy o tom, co se do prezentací úspěchů obvykle nevejde. Záznam talku najdete na YouTube, moje vystoupení začíná ve 47. minutě.

Jak jsem se k AI dostala

S AI jsem začala před dvěma lety. Klasicky ChatGPT, pak Midjourney a další nástroje, díky kterým jsem konečně napsala a vytvořila knížku pro děti.

Pak jsem se dostala k ekosystému UmělaInteligence.cz, kde od jara stavíme vlastní operační systém, jehož součástí je umělá inteligence. Dostala jsem ho do rukou se slovy: tvoř si s tím, co chceš.

Všechno najednou

Jenže práce s AI se mi potkala s několika věcmi naráz.

Skončila mi pracovní pozice. Tušila jsem to dva roky. Učila jsem se a přesouvala celý pracovní život jinam. A pak projekt se stabilním příjmem opravdu skončil.

Skončila moje hráčská kariéra. Třináct sezón jsem hrála americký fotbal, byla jsem v reprezentaci. Věděla jsem, že hrát nebudu, a chtěla jsem vedení předat. Jenže sport formuje identitu. S ním jsem ztratila místo, kde jsem se realizovala.

A skončil můj patnáctiletý vztah. K tomu stěhování.

Kolem se pořád psalo, které profese zemřou. K tomu FOMO, strach, že mi něco uteče. A navíc jsem velice ambiciózní, jak mi ráda opakuje maminka, a patnáct let jsem jela čistě na výkon.

Říkáte si, co to má společného s AI? Všechno. Život máme jen jeden. Co se děje mimo práci, se propisuje do práce, a oddělit to nejde.

Ambice, tlak na výkon a dopamin

Co se stane, když se s takovým nastavením dostanete k celému operačnímu systému postavenému na AI?

Začala jsem tvořit a šťourat. Zkoumala jsem, jak AI prochází naším repozitářem a jak fungují agenti, skilly a skripty. Pak jsem je začala sama stavět, nastavovala jsem automatizace a pravidla.

Ze začátku super. Pak přišla frustrace. Spoustu věcí jsem nechápala. Nedokončovala jsem. Kolikrát jsem nevěděla, co vlastně dělám. Přišlo mi, že mi to vůbec nejde a nic mi to nedává. Vytratila se radost z toho, co dělám.

Největší past byla nekonečná iterace. Dokončíte jednu věc a ono vám to nabídne další, a další, a další. Jako ambiciózní člověk to berete. A jedete na dopaminu.

K tomu pořád ten pocit, že s AI můžete dělat víc a rychleji. Začaly mi chybět přirozené pauzy, které tam dřív byly.

Dělala jsem deset, dvanáct, čtrnáct hodin denně.

Rozpad

Přestala jsem chodit cvičit. A pracovala dál.

Pak se rozbil spánek. Večer mě jela hlava tak, že jsem nemohla usnout. Ve čtyři ráno jsem byla vzhůru a hned naskočily myšlenky. Cítila jsem, jak mi to vepředu v hlavě sviští, takové brnění. Mozek jel na plné obrátky.

Přestala jsem pravidelně jíst, neměla jsem energii vařit. Nechtělo se mi na tréninky, nechtělo se mi s nikým mluvit. Nedokázala jsem určit priority. Měla jsem pocit, že celý den nic nedělám.

Dnes vím, že to nebyla pravda. Spousta z toho, co tehdy vzniklo, není dodělaná, ale pořád se to dá použít. Jenže během krátké doby jsem rozbila práci, jídlo, pohyb i spánek.

Kolaps

Doba mého spánku se postupně zkracovala. A pak skolaboval nervový systém. Dva dny jsem spala hodinu za noc, něco mezi spánkem a bděním. Připadala jsem si jako na drogách. Jednu noc mi brněly ruce a nohy. Přes den bylo všechno intenzivní. Lidi mluvili moc nahlas, světlo bylo intenzivnější, stejně jako vítr nebo cokoliv dalšího.

Po dvou dnech jsem spala šestnáct hodin. Ráno to bylo, jako by ze mě někdo shodil dvousetkilový batoh.

Díky sportu, znalostem a práci na sobě své tělo znám. Netušila jsem ale, jak moc AI zrychlí to, co už ve mně bylo. Co se děje, jsem poznala až ve chvíli, kdy jsem přestala spát. Věděla jsem, o co jde, takže jsem to nechala proběhnout. Pokud ale nevíte, co se s vámi děje, budete mít logicky strach. Je naprosto oprávněné s tím jít k lékaři. Nejlepší varianta je, když dokážete přepálený nervový systém rozpoznat a udělat opatření dřív, než vám sám vystaví stopku.

Pravidla, která pomohla napůl

Bylo mi skvěle. Říkala jsem si: ustála jsem to. A vrátila jsem se k AI, tentokrát s pravidly a opatřeními:

• Po částech, nebo najednou? Systém se mě zeptá, jestli chci práci dělat po malých kusech, nebo vcelku. Ta otázka je stopka. Mozek se zastaví a přestane donekonečna iterovat.
• Po 18. hodině nic netvořím. Žádný levný dopamin, maximálně se snažím číst.
• Dotazník. Asi 13 otázek z jedné knihy na spánek, priority, jídlo a pohyb. Tři pásma mi řeknou, jestli se blížím k dalšímu přepálení.
• Meditace s hudbou na frekvenci 7 až 10 Hz. Naprostý game changer, dělám ji dodnes.
• Brain dump. Ráno, a když je potřeba i odpoledne, vypíšu myšlenky do poznámek. I když se k nim nevrátím, hlava je volná.
• Procházka se psem dvakrát denně, ráno a v poledne.
• Jízda na skejtu. Na tom jsem teď závislá :-D
• Nižší nároky na sebe. Musela jsem se naučit neklást na sebe tak vysoké nároky.
• Ukotvení. Definovala jsem si svoje hodnoty, roli a použila metodu na životní ukotvení.

Ještě se snažím vrátit pravidelné jídlo a deset minut ranního cvičení. Tam úplně nejsem.

Pořád to nebylo ono

A přesto. Pořád jsem skákala z věci na věc a celé dopoledne nic neudělala. Když jsem nebyla připravená na meeting, přišla skoro panika. O rozdělané práci jsem si říkala, že je to nesmysl a dodělávat to nebudu.

S AI jsem už pracovala míň a jinak. A nervozita zůstala. Vyloučila jsem AI. Bylo to ve mně.

Skutečná příčina

Šla jsem na to vylučovací metodou. Chodím na terapii, nechávám se koučovat, v hlavě se hrabu dlouho a sama pracuju s lidmi v oblasti koučinku a rozvoje.

Došla jsem ke strachu z chyb. Měla jsem problém dělat chyby a mám problém s kontrolou, kterou AI často tolik nepotřebuje. Strach z chyb mi bral sebevědomí a vedl k panice. Tušila jsem, že je to něco, co sedí tak hluboko, že by ho klasická terapie dolovala hrozně dlouho.

Rozhodla jsem se poprvé v životě využít hypnózu. A potvrdilo se to. Strach z chyb mám od dětství. Ve škole každá chyba znamenala, že to děláte špatně. A expertka na to byla moje babička, která mě drilovala. K ní, ke způsobu, jakým mě učila, jsem se při hypnóze dostala a zpracovala to.

Ten den mě to úplně vyčerpalo. Nic takového jsem nezažila: tělo zpracovávalo něco opravdu hlubokého.

Co se změnilo

Neprobudila jsem se jako jiný člověk. Ale ten strach už nemám.

Dodělávám věci, které jsem měla rozdělané a které mi připadaly jako nesmysl. Pracuju samostatněji a mnohem efektivněji. Priority si určuji mnohem líp. Hlava je čistá a tam, kde jsem dřív panikařila, nepanikařím. Cítím se stokrát líp.

A teprve teď AI nezrychluje jen moji práci. Zrychluje mě.

Něco mě to ale stálo. Ztratila jsem kapacitu pro hluboké přemýšlení. Když hledáte zkratky a rychle iterujete, snižujete si toleranci vůči mentální námaze. A tohle musím ještě dohnat.

Nebude to AI. Budeme to my

Naše práce se teď mění. A to, co nás zablokuje, degraduje náš mozek nebo nám přepálí nervový systém, nebude umělá inteligence, budeme to my. AI to jen rychleji vytáhne na povrch. Může působit jako zesilovač našich vlastních vnitřních vzorců, návyků a nejistot.

Co nás může zablokovat:

• zkratky, které nám snižují mentální kapacitu,
• neznalost toho, jak s AI pracovat,
• lenost a pohodlnost,
• špatně rozvržená práce vzhledem k naší kognitivní kapacitě (samotný time management je k ničemu),
• strach udělat chybu,
• perfekcionismus,
• vnitřní kritik,
• ohrožená identita,
• nejistota,
• osobní problémy.

Tyhle věci vám vytočí nervový systém na jiné otáčky, zaměstnávají hlavu nebo vám ji naopak vypnou.

Takže než budete řešit další nástroj, podívejte se, co blokuje vás a kde si sami ulehčujete.

Můj fuckup byl myslet si, že můj největší problém je umělá inteligence.