Znovu se postavit na nohy. Co mě život naučil o odolnosti, změně a lidském potenciálu

Nevěřím na to, že člověk musí být neustále silný. Věřím ale, že se může naučit zvládat situace, o kterých si dříve myslel, že je nezvládne.

Můj život nebyl úplně přímočarý. Několikrát mě postavil do situací, ve kterých jsem musela začínat znovu. Někdy fyzicky, jindy psychicky, profesně nebo osobně. Některé zkušenosti mě naučily bojovat, jiné zpomalit. A některé mi ukázaly, že ne všechno můžeme ovlivnit, i když bychom si to sebevíc přáli.

Právě tyto zkušenosti postupně formovaly způsob, jakým dnes přemýšlím o lidech, jejich potenciálu, výkonu a schopnosti zvládat změny.

Když tělo řekne, že některé věci budou jinak

Už v dětství jsem poznala, jaké to je, když člověk ztratí něco, co považuje za samozřejmost.

V jedenácti letech jsem proletěla skleněnou výplní a vážně si poranila ruku. Přetrhla jsem si vazy, nervy i šlachy. Přišla jsem o cit v ruce a dodnes mám omezenou hybnost palce.

Později jsem onemocněla neuroboreliózou. Ochrnula mi polovina obličeje, dlouho jsem byla hospitalizovaná a návrat do běžného života nebyl jednoduchý. Za to, že jsem se tehdy dokázala uzdravit, vděčím především svým rodičům.

Ani jedna z těchto zkušeností ale neurčila, co v životě budu nebo nebudu schopná dělat.

Věnovala jsem se americkému fotbalu a postupně se vypracovala na pozici quarterbacka. Přestože jsem měla omezenou citlivost a hybnost ruky, dokázala jsem se dvakrát stát nejlepší quarterbackkou ženské ligy v České republice.

Naučilo mě to jednu důležitou věc: naše omezení nemusí automaticky určovat hranice našeho potenciálu. Někdy jen potřebujeme najít jiný způsob, jak dosáhnout svého cíle.

Výkon není jen o vůli

Sport mě naučil disciplíně, vytrvalosti a práci s výkonem. Zároveň mě naučil, že samotná vůle nestačí.

Půl roku mě trápily opakované záněty ramen. Nakonec se ukázalo, že problém souvisí s přetížením zad. Následovala rehabilitace třikrát týdně po dobu šesti měsíců.

Musela jsem změnit přístup k tréninku, pochopit souvislosti a začít pracovat s tělem jinak.

Pak přišel covid. A ne jen jednou.

Po první infekci jsem na rok a půl ztratila čich. Při druhé mě odvezla do nemocnice záchranná služba. Třetí průběh byl ale výrazně vážnější. Skončila jsem v nemocnici se saturací kyslíku kolem 70 procent. Během šesti dnů jsem zhubla osm kilogramů a návrat do běžného fungování mi trval přibližně rok.

Tentokrát nebylo řešením přidat na intenzitě. Naopak.

Musela jsem se naučit poslouchat vlastní tělo, respektovat jeho možnosti a přestat na sebe klást nepřiměřené nároky. Věnovala jsem obrovské množství energie tomu, abych se postupně dostala zpátky.

Po roce jsem se vrátila na fotbalové hřiště. Ale nevracela jsem se jen jako hráčka.

Současně jsem zastávala roli manažerky týmu, vedla přibližně třicetičlenný kolektiv hráček a spolupracovala s trenérským týmem. Vedle toho jsem měla také stabilní zaměstnání.

Čekalo mě tedy nejen znovu vybudovat vlastní fyzickou kondici a sportovní výkon, ale zároveň zvládat odpovědnost za ostatní, organizaci týmu, práci a běžný život.

S týmem jsme se znovu dostali do finále a vyhráli ho. Já jsem se navíc stala nejlepší hráčkou roku v České republice.

Zpětně si uvědomuji, že to nebyla jen zkušenost o fyzickém návratu po vážné nemoci. Byla to také zkušenost s vedením lidí, organizací, odpovědností a schopností zvládat několik náročných rolí současně.

Právě tehdy jsem si ještě více uvědomila, jak důležité je rozumět nejen vlastnímu výkonu, ale také tomu, co všechno ho ovlivňuje.

Dlouhodobě se proto věnuji také studiu výživy, anatomie a fyzické přípravy. Absolvovala jsem kurz výživového poradenství a vedle fyzické přípravy se zajímám také o mentální přípravu, psychologii a fungování lidské mysli. Zajímá mě, jak spolu souvisí tělo, psychika, naše návyky, způsob přemýšlení a schopnost podávat dlouhodobě udržitelný výkon.

Postupně jsem pochopila, že člověk není stroj, jehož výkon lze jednoduše zvyšovat tlakem. Stejně důležitá jako schopnost zabrat je totiž schopnost poznat, kdy zpomalit, porozumět tomu, co se v nás odehrává, a dopřát si prostor na regeneraci.

Odolnost se buduje i mimo sportovní hřiště

Životní výzvy se samozřejmě neodehrávaly jen na fyzické úrovni.

Mám za sebou také vztahy, ve kterých se objevovalo psychické násilí, manipulace, žárlivost a vyhrožování. Na základní i střední škole jsem zažila sexuální obtěžování.

To všechno ovlivňuje způsob, jakým člověk vnímá sám sebe, své hranice a vztahy s ostatními.

Postupně jsem se učila rozpoznávat, co je a není v pořádku, kde jsou moje hranice a jak důležité je neztratit sama sebe ve snaze vyhovět druhým.

Dnes vnímám schopnost nastavit si vlastní hranice jako jednu ze základních podmínek dlouhodobě zdravého fungování.

Když se musíš naučit začínat úplně znovu

Jedna z nejnáročnějších životních etap přišla v poslední době. Během relativně krátkého období se mi totiž začalo měnit hned několik zásadních oblastí života.

Ještě předtím, než se mi změnil celý osobní i profesní život, jsem prošla velmi náročným obdobím zdravotní nejistoty.

Půl roku jsem žila s vědomím, že mám v těle útvar, u kterého lékaři nedokázali určit, o co se jedná. Reálně jsem tak šest měsíců žila s představou, že bych mohla mít rakovinu. Nakonec mi oznámili, že se jedná o endometriózu.

Součástí této diagnózy bylo také zjištění, že možnost mít v budoucnu děti není vyloučená, ale je poměrně málo pravděpodobná.

Je zvláštní, kolik věcí člověk považuje za samozřejmou součást své budoucnosti, dokud se najednou nedozví, že možná vůbec nemusí nastat.

Znovu jsem se tak musela vyrovnávat s nejistotou, ztrátou představ o budoucnosti a přijetím toho, že ne všechno v životě můžeme ovlivnit.

A tím změny zdaleka nekončily.

Během relativně krátkého období jsem následně přišla o práci, skončil můj čtrnáctiletý partnerský vztah a po čtrnácti letech jsem ukončila také svou sportovní kariéru.

Najednou zmizela velká část toho, na čem jsem dlouhé roky stavěla svou identitu.

Role, ve kterých jsem se znala. Prostředí, ve kterém jsem se pohybovala. Vztahy, na které jsem byla zvyklá. Jistoty, které jsem považovala za součást svého života.

Musela jsem si položit otázku, kdo vlastně jsem, když už nejsem všechno to, čím jsem byla doposud. A jak si představit budoucnost, která může vypadat úplně jinak, než jsem si ji ještě nedávno plánovala.

Zároveň jsem si prošla vyhořením. Vlastně jsem se k němu dostala dvakrát, podruhé už velmi blízko hranici, za kterou bych se dostávala jen obtížně.

Půl roku jsem neměla chuť vrátit se do práce. Ale i z tohoto období nakonec vzniklo něco nového. Napsala jsem knihu pro děti.

Znovu jsem si ověřila, že někdy potřebujeme ztratit dosavadní směr, abychom měli prostor objevit jiný.

Dnes znovu skládám svůj život. Ne podle toho, jak vypadal dříve, ani podle toho, jak jsem si představovala, že bude vypadat. Učím se přijímat novou realitu, hledat vlastní směr a postupně budovat novou představu o sobě i své budoucnosti.

I člověk, který pomáhá ostatním, potřebuje někoho, kdo hlídá jeho

Jedna z nejdůležitějších lekcí, které si z posledního období odnáším, se týká stresu a přetížení.

Dlouhodobě jsem byla člověkem, který pomáhal ostatním zvládat náročné situace. Hlídala jsem, aby lidé kolem mě byli v pořádku, aby dokázali pracovat se stresem, nepřekračovali své limity a nevyhořeli.

Jenže v určitém okamžiku se toho na mě samotnou sešlo příliš mnoho.

Několik zásadních životních změn, ztrát a náročných rozhodnutí přišlo prakticky současně. Přetížila jsem vlastní nervový systém.

Zpětně vím, že jsem potřebovala někoho, kdo by mi řekl: „Teď už zpomal. Tohle není dlouhodobě udržitelné. Pojďme se podívat, co můžeš změnit.“

Často totiž umíme dobře rozpoznat přetížení u druhých, ale u sebe ho přehlížíme. Zvlášť když jsme zvyklí být ti, kteří všechno zvládnou.

Právě tato zkušenost mi ukázala, jak důležitá je podpora, která člověku pomůže rozpoznat vlastní limity dříve, než je překročí.

Nestačí vědět, jak pracovat se stresem. Potřebujeme také poznat, kdy konkrétní nástroje použít, jak pracovat s vlastní energií, jak nastavovat priority a kdy je potřeba změnit tempo.

A především potřebujeme prostředí, ve kterém nemusíme všechno zvládat sami.

Proč to všechno souvisí s mojí dnešní prací

Dnes se chci věnovat především lidem, kteří stojí před zásadní životní nebo profesní změnou.

Majitelům a majitelkám firem, kteří potřebují změnit způsob fungování své společnosti. Lidem, kteří vedou týmy, nesou odpovědnost za ostatní a často nemají prostor zastavit se a přemýšlet o tom, jak celou situaci zvládají sami.

A také lidem, kteří se ocitli na životní křižovatce a potřebují najít nový směr.

Věřím, že nás čeká období mimořádně rychlých změn. Umělá inteligence promění nejen způsob, jakým pracujeme, ale také role lidí, fungování týmů a samotnou podstatu některých profesí.

Technologie bude důležitá. Ale stejně důležití budou lidé, kteří se s touto změnou budou muset vyrovnat.

Jejich schopnost učit se, opouštět zažité způsoby myšlení, přijímat nejistotu, pracovat se stresem a přebírat odpovědnost za vlastní rozhodnutí.

Právě tady vidím svoji roli.

Nechci lidem říkat, jak mají žít nebo co mají dělat. Chci jim pomáhat hledat vlastní cestu, rozpoznat jejich potenciál, pochopit souvislosti a najít způsob, jak změnu zvládnout.

Moje zkušenosti mě naučily, že transformace není jen o tom, co musíme změnit navenek. Je především o tom, co se odehrává uvnitř člověka.

A že skutečná síla nespočívá v tom, že nikdy nespadneme.

Spočívá hlavně v tom, že se dokážeme znovu postavit, pochopit, co se stalo a najít nový způsob, jak pokračovat.

A někdy je právě potřeba začít znovu tou největší příležitostí, kterou dostaneme.